Kulatá

23. června 2017 v 4:08 | Yüsu
Sedím tu, dělám jí prezentaci do dějin umění a čtu si ten poslední článek. Pláču. Proč ale? Nevím. Pár dní zpět jsem se s kolegy z práce nafetovala v mým oblíbeným baru a seděla tam až do sedmi do rána, zbytek dopoledne strávila v parku a před dvanáctou dorazila domů, abych mohla být ve čtyři zase v práci. Přitom všem jsem tak okrajově na všechny směry začala plácat něco o lásce a citu. Jí. Když jsme se na druhý den viděly a chovaly se k sobě naprosto stejně, osmutněla jsem. Proč? Bolelo to. Proč? Co jsem měla čekat? Že mi má kamarádka, která tvrdí- ač tak tedy nevypadá, že je heterosexuál skočí kolem krku? Nah.

V neděli jsem se nafetovala zase, protože párty jakože dobrá, a začala jsem ve vší svý nechutný, upocený kuráži žvátlat něco o tom, že bych ji ráda za ženu. Po tom, kdy napsala pár slohovek, o kterých mě všichni přesvědčovali, že je jasná, jsem zmateně začala utíkat do koutu. Po mojí docela přímý otázce, kdy už jsem začínala sebe samotnou docela znát jsem dostala omluvu, že neumí nic napsat nezmateně a ano. Ani jsem se nehla z místa. V podprsence a domácích legínách jsem ležela hlavou opřenou kamarádovi o pas, a dva spolupracovníci okupovali svoje místa. Po probuzení jsem se s ní chtěla rozejít. Nikdy mi nebylo divněji. Vždyť jsem to chtěla, nebo ne? Zaťala jsem zuby, až jsme se v úterý viděly. Člověk to nějak překousne a jde s proudem, což. Nic se nezměnilo. Bavíme se stejně, pořád jsme kámo a brácho, čehož jsem se se svojí bývalou přítelkyní nezbavila ani po skoro dvou letech vztahu, ale to ničemu nevadí, nebo ano? Jak na tom tedy jsme? Mám ji plnou hlavu, člověk, aby se divil, že ano?

Help me, I'm falling.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama