Chtěla jsem být upřímná, ale pak jsem se rozplakala

2. prosince 2016 v 0:51 | Yüsu |  A tak jsi přišla
Dobře, tohle bude to nejupřímnější, co jsem ti kdy napsala. Když jsme spolu začaly chodit, pro tebe to bylo nic, další holka na seznam, ale já byla vyděšená. Uvědomovala jsem si vnitřně, že nacházím ženy hezkými, a že mě k tobě váže nějaký cit, ale málo jsem věděla, jak silný je. Když jsem tě viděla poprvé, snažila jsem se vypadat hezky, nevyšilovat a hlavně mluvit. Vlastně jsi mě docela vyděsila i ty samotná svým vzhledem a svou první expresí. Teď jsem si ten den vybavila a začala jsem plakat. Poslouchám tu starou Avril Lavigne a je mi špatně z duše. Měla jsem na sobě Van Gogh, starry night sukni, černý korzet nad pupík, černé legíny, můj tenkrát nový černobílý svetr z Francie s balbulkami, krátké vlasy na Cruellu De Vill, ale ta jedna půlka byla spíš zelená, než bílá, a také klobouček s ouškama v černé barvě. Taktéž svůj deštník a kočičí batůžek. A gepardí tenisky, ze kterých mám teď už jen odpad. Ty jsi na sobě měla fialovou paruku s krátkým sestřihem. Měla být původně na tu postavu z Kuroko no Basuke, ale vykašlala ses na to. Měla jsi na sobě bíločerné creepers, černé rifle, ty fialkové šaty s potiskem dobrot s očima z Kawaiibunny nebo jak ta stránka vlastně je a chlupatou, medvědí mikinu s ušima v takové prapodivné zelenavé barvě a spodek měla o pár odstínů tmavší. A nesmím zapomenout ten zářivě, neonově žlutý batoh pocákaný krví s nápisem zombie cosi. Šly jsme na bubble tea, nevěděly jsme kam vlastně jít. Pamatuji si, že jsem tvrdila, jak miluji tapioku a přitom jsem ji nikdy neměla, ale měla jsi ji ráda ty. A teď ji mám ráda i já, vidíš, zase taková lež to nebyla.
Vím, že jsme stály u obchodu a ty jsi kouřila červené Viceroyky a já byla zmatená. Stála jsem tam s člověkem, kterého neznám, budu u něj spát a nevím, kde to je, taktéž ten člověk kouří, čemuž jsem se vždy vyhýbala a do tvého oblečení bych se vešla dvakrát a to mě popravdě děsilo. Taky mi spadly ty sušenky, co jsem ti měla dovést a já se snažila, aby alespoň dort neletěl. Donutila jsi mě pokleknout jako omluvu a já věděla, že se teď a tady s tebou rozejít nemůžu. Měla jsem tak smíšené pocity ze sebe, z tebe, že jsem nevěděla, co dělat. Šly jsme do kavárny a ty jsi tvrdila, že se ti líbí mé bambule na svetru, že mě za to alespoň můžeš přitahovat k sobě a já měla pocit, že mi srdce vyletí z těla a rozplácne se o protější zeď, jak tlouklo silně. Já se ze samé nervozity zasekla na facebooku a lajkovala všechno, protože jsem nevěděla, co dělat jiného. Řekla jsi, že si už nebudeš vážit mých lajků a já pronesla, že můžeš, že to dělám, když se nudím a tebe to urazilo. Začala ses mě ptát, zda-li se nudím a já začala zmatkovat a říkat, že ne, neb to bylo lepší, než přiznat, že se stydím a bylo to na mě určitě vidět, neb ses smála. Nevěděla jsem, jak vypadáš, ale ten úsměv byl tak nádherný. Já nemůžu. Nějakou záhadou jsme došly k nějakému vietnamci do krámku a ty sis tam něco kupovala. A potom jsi mi koupila korunku na Hizakiho, kterou jsem ve výsledku stejně nepoužila, neb jsme na ni vždy zapomněly. Chtěla jsi po mě pusu na tvář, nastavila si ji a poklepala prstem. Věděla jsem, že zda-li chci s tebou opravdu chodit, že tohle k tomu patří. Byla jsem vyděšená, zmatená, styděla jsem se, ale namlouvala jsem si, že to teď musím udělat, nebo k tomu už nikdy nedojde. Když jsem ti ji dala, ty ses otočila a naše rty se dotkly. Přísahám, že jsem se chtěla do země propadnout, cítila jsem se zrazená a docela trapně za sebe samotnou, neb je mi jasné, že jsem vypadala jako rajče. Proč to tak bolí? Že ani na ty zatracený písmenka nevidím. Zbytek bych věděla taky, jako když jsem si začala utírat ruku do sukně, neb byla zpocená a já si chtěla s tvojí babičkou potřást. Měla jsem tu ženu ráda, byla to největší frajerka. Vlastně pořád mám, je to divný? A pak už se to jenom vezlo.
Upřímně řečeno. Po první konverzaci jsem o tobě chtěla vědět nejvíc, co to jen jde. Hodlám tvrdit, že jsi mi hned padla do oka. Taky si teď vybavuji, jak jsme měly vystoupit v Chrudimi z vlaku, ale nějakým lidem nešly otevřít dveře a ty jsi po nich začala řvát, že jsou neschopní a já nevěděla, co si myslet. Teď už to vím. Jsi ten nejvíce vychovaný člověk, kterého znám. Občas i já jsem se vedle tebe cítila jako hulvát a to hrdě tvrdím, že jsem hezky vychovaná. Ach bože, kdybys jen věděla, jak moc tě vlastně miluji. Často nad tím přemýšlím a hledám na tobě chyby, které by mě zbavily toho pocitu, ale vždy, když najdu novou tak mě to jen utvrdí v tom, co k tobě cítím. Cítím se tak bezradná. Vždycky jsem se po tvém boku cítila jako doma. Jako ztracený cestovatel, který konečně našel cestu domů a tak nějak podobně. Tam, kde já v sobě viděla jen prázdné chodby jsi ty dokázala vidět muzea a to ti nikdy nemůžu jen tak zapomenout. Moc dobře víš, že jsem si několikrát sáhla na život a jak to mám, když mě lidi opouštějí, ale kvůli tobě jsem si řekla, že budu žít. Ale je to tak těžké. Možná si to těžké dělám sama, ale nejde to jinak. Stačí jedna myšlenka, jedna písnička, jedno místo, fotka nebo jedno naprosté cokoliv a je to se mnou zrádný. Chtěla jsem se s tebou rozejít několikrát, neb jsem věděla, že ty se jednou rozejdeš se mnou kvůli tomu jaká jsem, ale představa toho, že budu bez tebe mě ničila víc. Tak moc mě bolela představa toho, že budu muset nechat odejít tvoji ruku a už nikdy ji nechytit. A je to pravda, bolí to. Kdybys jen měla představu. Možná máš, ale těžko říct, víme o svých pocitech toho tak málo. A já, která vyčkávám a dávám ti ten čas, se v tom času utápím, zatím co se mi ty vzdaluješ na jiný ostrov. Ale mě je to jedno a nadále naivně sečkávám.
Když jsem zjistila, že tě sem přijali, začala jsem hledat brigádu, neb jsem věděla, že budeš pořád chtít něco podnikat a já na to nebudu mít peníze. To bylo to, co jsem měla v plánu. Taky jsem se ti dívala po bytech, neb mi bylo jasné, že na koleji nezůstaneš dlouho. Víš, vím, jaká jsem moc dobře. Jsem chaos, čistá spontánnost, děsná naivita, jsem spratek a zatracenec čekající na porážku. A ač ty sama na tom nejsi o moc lépe, vždycky jsem tě viděla jako dokonalou. Poslední dobou se mi jevíš docela namyšlenou a to mě upřímně mrzí, ale doufám, že nezapomínáš na to, kdo tě viděl, i když jsi byla neviditelná. Teď se na tebe sice každý kouká, ale řekni mi, koukali se na tebe i tenkrát, když jsi měla svoji velkou váhu? Zajímala si je? Odpovím ti, chceš? Nezajímala. Přehlíželi tě a nenapadlo je, že by s tebou mohli něco mít, zatímco já byla šťastná už jen za to, že tam někde poleháváš, jsi šťastná a chodíš se mnou.
Se mnou je to tak, že si nikdy nedělám z ničeho dlouho velkou hlavu, jsem vysmátá a ani na to vlastně nemyslím, ale na tebe pro změnu myslím neustále, a ač se ten pocit naprostý zamilovanosti snažím pohřbít, vždycky se vyhrabe a připomene se mi, neb čeká, že by ses snad mohla i vrátit. Kolik nocí jsem tajně proplakala pro to, abys byla moje, kolik jsem jich prosnila teď, aby ses mi navrátila. Nedokážu tě nechat jen tak odejít.
Ještě pořád nemám žádné plány, neb jsem teprve ve třetím ročníku a maturita je v nedohlednu, zásadně nepřemýšlím nad budoucností, neb bych se v tom ztratila natolik, že bych nebyla schopna si užít přítomnost, ale kvůli tobě jsem nad ní přemýšlela docela často. Ta představa, že bych ti každý den říkala, jak jsi krásná, i když budeš v depresi ze svých vrásek, ze kterých máš tolik strach, že bych koukala na ty asijský parchanty běhající nám po zahrádce se psem, všechno je to tak moc krásný až mi to uteklo. Já už ani nevím, co mám psát, už to píšu tři dny a ne a ne to dopsat, neb se vždycky rozbrečím a nedokopu se k tomu připsat další větu. Nejsi má první láska, bylo jich mnoho, které mi zlomily srdce, ale jsi ta, která bolela nejvíc. Nebudu lhát, mám hodně zájemců, mužů i žen, ale nikdo z nich není ty, na každém mi něco vadí.

Všímám si, že docela kašleš na školu, což je jeden z mnoha důvodů, proč jsem dostala kopačky, taky prodáváš všechno, co najdeš, ač máš věcí po málu a stabilní práci a jak tě znám, tak na domov kašleš tak jako tak, neb se ti nechce. Mrzí mě to. Mrzí mě, že ty můžeš dělat, co se ti chce, ale já kvůli tomu musela odejít. Už je to tu zase, ten pocit, že to nedokážu dopsat. Mám na obličeji zbytky dnešního líčení a mám to rozteklé až na krk, mám klávesnici jako bych na ni něco vylila a nevím, co dělám. Vím jen, že nehledě na všechno jsem do tebe pořád zamilovaná jako bys ani nikdy neodešla. Nedokážu to dopsat, vyčerpává mě to a moje slzné kanálky jsou vyschlé jako africká řeka. Asi bych to tímto ukončila, neb samo o sobě už to vydá za román a ty si to stejně nikdy nepřečteš. Doufám, že jednou budeš šťastná, a najdeš někoho, koho budeš schopná milovat, když jsem to nemohla být já.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama