Padesát odstínů Daniely

28. října 2016 v 13:53 | Yüsu |  A tak jsi přišla
Chybí mi to, jak ses mi smála vždy, když jsem něco posrala. Chybí mi, jak jsi kouřila na mým balkóně v jednu ráno svoje červený Viceroyky a nadávala u toho, že je zima. Chybí mi to, jak se ti vždycky zamastil a zdivočel ten jeden jedinej pramen vlasů hned na druhý den a přilepil se ti na pravou tvář. Chybí mi, když sis pletla copánky z dlouhé chvíle, když si stála 20 minut u zrcadla a jediné co bylo slyšet byl lak na vlasy a nadávky. Chybí mi, jak jsi vždycky po cestě z kávy začala zpívat muzikál, jak jsi napodobovala Tarju. Chybí mi ten obličej, který jsi udělala, když jsem ti řekla, že jsi krásná. Chybí mi to, jak si za mnou chodila s úsměvem a každým gramem dole na váze. Chybí to, jak jsi nikdy nemohla najít zapalovač ve svý kabelce, ale odmítala sis tam uklidit. Chybí mi tvoje neustálý nadávání, že nemáš ponožky, protože seš student, co se nedostane domů. Chybí mi tvoje dvě latéčka při každý příležitosti, tvoje podpalování mojí kuchyňský hadry, tvoje odmlouvání, že mi prostě pomůžeš zdobit. Chybí mi to, jak jsi vždycky něco udělala mojí babičce se strojem a ta tam pak nadávala tři hodiny u návodu a nevěděla co se děje. Chybí to tvoje neustálý ptaní, jestli nemám nit. Chybí mi ten pohled, který jsi vždy měla, když jsi měla podpatky a chodila po těch městských kachličkách. Chybí mi to, jak jsi mi nadávala do sněhový vločky, jak si mi zakazovala jíst pizzu v deset večer nebo to, jak sis vybírala oblečení v mý skříni, protože bylo všechno tvý špinavý. Chybí mi to, jak sis vždycky cigaretu dala trochu víc na pravou stranu úst, zapálila ji nějakým divným zapalovačem, zvedla hlavu a vypustila dým. Chybí mi tvý pohledy, který jsi měla vždy, když jsi viděla svůj nos ve svým zrcadle. Milovala jsem tvůj nos. Milovala jsem, jakým způsobem si se rozzářila, když jsem ti řekla, že tě mám ráda. Jako první jarní červánky. Milovala jsem, jak jsi byla vděčná, když jsem ti dala ponožky nebo tě nechala u mě vyprat. Milovala jsem, když jsem ti vyprávěla o svý babičce a jejímu dalšímu pokusu o to, někomu zašít krajkovaný kalhotky. Nedokážu si představit, jaký to teď je. Sedíš v Rytmusu kolem sedmý večerní, piješ první latté tohoto večera a koukáš u toho do mobilu. Sedíš u toho stejnýho stolu, co každý večer a koukáš na to prázdný místo před sebou. Možná máš na mobilu ještě moji kočičku a nechceš ji sundat, možná si ji zahodila hned. Přemýšlíš, kdo by si tam s tebou sednul, ale všichni jsou pryč, jeli domů a ty jsi celý víkend v tomhle městě naprosto sama. Možná vezmeš sušenku, posuneš ji na místo před sebou a necháš ji tam s doufáním, že to půjde vyřešit, nebo ji necháš na talířku vedle Latté s vědomím, že to nepůjde. Ať je to jak chce, chybíš mi a vrať se.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama