Ty jsi přesně ta holka, o které zpívají Beatles ve svých písničkách

27. února 2016 v 22:26 | Yüsu |  Zbytečný bytí
Nebudu mluvit o tom, jak moc svoji holku zbožňuju, ale asi dost, protože větší soulmate snad ani neexistuje. Jely jsme na Draculu do Prahy i s její spolužačkou a ještě naší kamarádkou. Samozřejmě jsme se posledních čtrnáct dní nebavily o ničem jiným, než jak si Hůlka zahraje Draculu a jak jeho božský hlas bude rozeznívat celý divadlo, ale místo toho jsme dostaly nějakýho Lukáše, jehož příjmení moje mysl zapomněla stejně tak rychle jako roli dobrýho Draculy.

Došoupala jsem se na nádraží a doufala, že zase nějaký pako nezavolá, že je na nádraží bomba jak to mají ve zvyku každý pátek. Čekám si na vlak a dozvím se, že můj vlak má povinnou rezervaci, ale ženská u okýnka mi minulý den řekla, že na něj místenku nepotřebuju. Megera jedna. Takže zas chyba na mojí straně a však to znáte, kdyby druzí mohli tak vás odešlou rovnou do Azkabanu. Naštěstí mi něco jelo za osm minut, takže já byla takto v pohodě. Tak se tam nějak sesbíráme, a dojedeme na Kačerov, kde se cpeme pizzou a snažíme si vzpomenout, kde jsme to jakože minule spaly. Pěšky jsme to věděly, ale jsme líný. Přečtěte si předešlý dvě věty ještě jednou a hned na to tu první prosím. Líný hovada.
Na ubytovně se na sebe podíváme, že nemáme ručník, ani hřeben, ani nabíječku, zapomněli jsme pastu a umýt se můžeme druhý den doma. Soulmate. Jestli jsem si měla někdy někoho vybrat, že ho budu absolutně milovat tak je to ona, protože měla oholenou jen jednu nohu. A já pro změnu tu druhou. Oh můj bože, to je taková pohoda. Beru zpět, my jsme ty liný a taky hovada. Ale prostě jen tak to někdo nepochopí. Když najdete někoho, kdo vás chápe, když se tomu člověku podíváte do tváře a nechce se vám vrhat včerejší večeře, pokud jste teda nějakou měli a všechno okolo ustupuje stranou.
Když jsme se nachystaly a já jenom s otevřenou pusou zírala na tu osobu před mnou neschopna slova, byl čas odejít. Ne moc často vidím svoji ženu býti ženou, ale abych byla upřímná, je to fakt bezva. Nesnáším, když je někdo hezčí než já.

Dokodrcaly jsme se nějakou záhadou na Muzeum a ke koni za kamarádkou.
Nebudu lhát, nesnáším Pražáky. Já si zaplatím lístek, vlak, noc na ubytovně, jednodenní lístek na mhd a už jsem tam nechala 1400. Pražák si vytáhne tři stovky z kapsy za divadlo a potom si odejde domů. To chci taky. Ten nádhernej strop na Karlíně musím mít.
Když končilo druhý dějství a blížila se pauza, celý můj žaludek, střeva, a všechny prapodivný orgány začaly nesouhlasit s tím, že mi matka s sebou dala müller mlíčko. A tomu se asi zas nelíbila ta pizza a ta další a tak podobně. Vystála jsem si frontu na záchody a přitom viděla něco celebrit, nebudu lhát, cítím se skvěle. Polovinu jmen ani neznám, jen vím, že jsou to ti šašci ze seriálů na nově a Kolář. Opravdu moc lituju toho, že jsem na něj fakt nezařvala "La Hire!". Kdo by nevěděl, je to Johanka z Arku. Celou dobu jsme si s ženou kradly moje brýle. Nejhorší na tom je, že je to takovej soulmate, že máme stejný oblíbený scény a stejný nesnášíme. Takže jsme se o ty brýle buď hádaly, nebo jsme si je přehazovaly s tím, že na tohle nikdo vidět nechce. Nývltová byla Adriana. A vzhledem k tomu, že Adrianu miluju, asi tak moc jako šaška, krvinky a nymfy tak mě to moc potěšilo. A nějaká hodně mi neznámá brunetka hrála Lorraine, byla pěkná, což o to, na tom jsme se se soulmatem shodly už při prvním vstupu, ale ten hlas mě bude doprovázet vždycky.

Třetí dějství hodně posrali, celý to překopali, naskládali tam hromadu zbytečných písní a ani motorky neměli. Zvedne se opona, čekáte motorky a ona začne úplně jiná písnička. Okay, ne díky. A Dracula dostal asi nakládačku od rejži, neb se mi zdálo, že se víc snaží. Celkově to jsou asi jeho první role nebo něco takovýho, neb vypadal, že se ještě nějak extra neotřepal, ač teda hraje hlavní roli v hlavní čas, ale co se mu budu divit, já bych si nestoupla pomalu ani na to podium a nezačala bych zpívat režisérovi, nehledě na to, jak moc chci k divadlu.
Řeknu vám, že i když tam s námi byly další dvě holky, stejně jsem měla pocit, že jsme tam jen dvě. Málo kdy vidím svoji ženu býti ženou, málo kdy vlezu do divadla s otiskem rtěnky na tváři a o pauze nevylezu ze sedačky s otiskem rtů na nose. A vlastně skoro nikdy se nijak nelísám na veřejnosti. Teď si mě to s tím otiskem na obličeji raflo za chapadlo a ruku v ruce si mě to táhlo k šatnám. Je asi dobře, že se tohle nestává často, neb s tím, co to dělá mýmu tělu za pocity bych asi nemohla dlouho žít. Nejsem totiž zvyklá na to cítit se šťastně.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama