Princessa

1. února 2016 v 0:52 | Yüsu |  Naštvanej svět
Poslední týden byl fakt divný, wi-fi stále odmítá spolupracovat, bratr se projevil jako pěkná sketa a já málem dostala šok z toho, že dostávám košem, ale šlo o sukni. Ach. Možná přece jenom tohle celý místo není pro mě.

Vždycky, když babička přijela na kontrolu bytu, tak na mě akorát tak řvala. Však to znáte, všechno je moje chyba. Obviňování z toho, že ta hromada špinavýho nádobí v kuchyni patří mně. Ono je hrozně hezký, že máš ve mně takový naděje, ale já přijdu ze školy a nikdo mě nevidí, dokud není zase čas jít do školy. Vyzuju boty, zapluju do ubikace a bojkotuji veškerý kontakt. Chodím na záchod jen tehdy, když mám jistotu, že nikoho nepotkám, jím pečivo, co zbyde s plátkem něčeho, co hnije na spodku lednice a tím tak nějak končím, pokud teda nepočítám ty děsně levný minerálky a prapodivný bulky ve škole. Chodím se koupat až po půlnoci a něco si uvařím jen tehdy, když vím, že nikdo není doma a nebude v nejbližší hodině. Všechno po sobě umyju a potom opět ve své ubikaci předstírám, že neexistuju. Takže připisovat mi na účet zdržování v kuchyni jde docela mimo. Dneska jsem se dozvěděla, že mě za to všechno obviňuje bratříček. On tvrdí, že nevychází z pokoje a pomalu nic nejí. Hahaha, jasně a já asi budu žrát ty hrnce plný vařený zeleniny u televize ne? Televize a zelenina by dohromady se mnou nešla ani pod velice silnými sedativy. Poprvé někdo řekl, že by si to se mnou chtěl vyměnit, hezký.

Wi-fi silně prokastinuje a vyhodí se každých pět minut. Nejvíc mě trolí holka, když odstraním potíže, kliknu na aktualizaci stránky a wi-fi na mě zase blikne výstražně. Ta mě taky pěkně vynervila, když žena začala typickým "hej". Kdykoliv to napíše tak je to něco špatnýho. Nepřijede, nestíhá, nemá vlakový spoje nebo jim na dům spadl meteorit, nemám ponětí. Jen jsem se zeptala jak špatný to je, protože jsem čekala něco ve smyslu, nejezdi na ples nebo nemáš tu kde spát, tady máš koš a zabal si, ultimátum. Bum, výstražný. Cítila jsem se jako nasraný řidič auta. Prý je to hrozně špatný a neví, jak má začít. Výstražný. Byla asi jedna ráno a já, jak jsem si myslela, že to už nějak necejtim stejně nebo něco v tom smyslu (jsem hrozně dementní a asi už jsem si na ten pocit zvykla, a na ten pocit demence taky.), tak mě přesně tato chvíle vyvedla z omylu. Jako by někdo sebral pětiletýmu dítěti hračku. Těm výstražným se nechtělo zmizet ani po miliontým marným pokusu a já se tu málem složila jak domeček v tornádu. Ale jde jen o to, že musí prodat jednu sukni. Vím jak bolí prodávání hezkýho kousku oblečení, ale bylo to uklidňující. To fakt jo.

A vzhledem k tomu, že dneska už je pondělí tak nemám páru, který den víkendu to bylo, ale tentokrát to tam fakt bylo vážení. Promluvila, má mě ráda. Tomu říkám pokrok po roce, lol. Ale to bych nebyla já, abych se neradovala z každé maličkosti, a abych to nepředpověděla. A teď upřímně, věděla jsem, že to jednou řekne, ale o tom zase jindy, nikdo na to nemá čas.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama