Pustočivý les

18. listopadu 2015 v 18:41 | Yüsu |  Storky z housky
Byla jsem docela malá, když jsem se probudila a slyšela venku zuřit davy. Lidé byli jako šílení, skákali přes sebe a snažili se dostat ke svým autům, ať už sami nebo s rodinou, sobeckost byla dovolena. Nikoho v takovou chvíli nezajímá, kam jede, hlavně, že bude pryč a zachrání si tu svou lidskou prdel. Každý by přece chtěl vlastnit srdce Evropy, každý by přece chtěl pryč. No, alespoň ve chvílích jako je tato. Každý se bál války. Koukala jsem, jak rodiče odjíždějí pryč se svými dětmi, občas pomáhají jiným dětem, protože jsou jedni z těch vyvolených nesobeckých osobností, které dnes potkáte jen stěží. Proč ale nikdo nepřišel pro mě? Kde mám mámu a tátu? Aha, oni vlastně odešli tři měsíce zpět. Máma řekla, že jde nakoupit a už se nevrátila, táta tvrdil, že jí jde pomoci s nákupem, že mu volala, ale já žádný telefon neslyšela. Sourozenci? Nemám. Bratr zemřel, když jsem byla ještě malé pískle, protože se předávkoval drogami a starší sestra někde stojí šlapku na rohu, protože všechno je lepší než být zavřená v baráku s hladovým krkem jako jsem já. A tak tu sedím na okně, koukám se ven, jak ostatní opouštějí tohle místo a snaží se dostat někam do bezpečí nebo alespoň protlačit do jiného státu, který má lepší obranu.

Za ty roky to tu zůstalo opuštěné, pár pozůstalých se zabarikádovalo ve svých domech a bytech s doufáním, že je nikdo nenajde. Rozprchlo se to různými směry, ale za stejným cílem. Zachránit se. Ne, spíš zemřít. Ono je to vlastně jedno, jestli Vás zabijí ve vlastním městě či domě, anebo úplně někde jinde, ale stejně na to dojde. Prvních pár dní pro mě bylo těžkých. Nevím ani kolik mi bylo, narozeniny se u nás nikdy moc neslavily, protože otec tvrdil, že je slaví jen zbohatlické děti, aby ukázali, že jsou něco víc. Vlastně ani nevím kolik mám teď, ale podle starého kalendáře u sousedů uplynulo od doby, co mě tu nechali asi sedm let. Tenkrát to byly horší časy, protože jsme neměli na jídlo. Vlastně, naši měli vždycky co jíst, nějaké ty jejich kachny a já nevím co všechno, ale co zbylo na mě? Staré pečivo, které se drobilo na strouhanku jen, co se ho někdo dotkl. Procházím se městem a přemítám, kde co stálo.
Tady byla pekárna, kde to vždycky pěkně vonělo, vedle bylo řeznictví, kde Vám kolikrát dal pan Puček i slevu, protože věděl, že se zase vrátíte a necháte mu nějaké zpropitné, byl to hodný pán, který bohužel už je v pánu. Zabili ho místní, když si mysleli, že má co dočinění s utečenci a pomáhá jim s mapováním okolního terénu. Možná to tak nakonec bylo, kdo ví, ale takovou smrt si jistě nezasloužil, protože jsem jej nikdy neslyšela říct křivé slovo na někoho z vesnice. Vidlákovy hory, není to vtipné jméno pro vesnici? A zvláště, když tu žádné hory ani nejsou, ač místní považují tamější kopce za naše hory. Tam ho taky zabili, pana Pučka. Hajný chytil v lese za kopci medvěda do pasti, postavil kolem něj během noci plot se statkáři a poté donutili Pučka, aby šel dovnitř a medvěda vysvobodil z pasti. Malé děti, které se chtěli dívat museli stát vepředu. Otec mě tam donutil jít, abych věděla, co se stane zrádcům, krev pana Pučka jsem na sobě nosila týdny, protože jsem přece byla pro, aby ho ten medvěd roztrhal, a tohle byl důkaz, že si za tím stojím.

Sedím na onom kopci, občas sem jdu, když si potřebuji pročistit myšlenky. Například ve dnech jako je tento.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama