Another Shity Day.

11. května 2015 v 23:42 | Yüsu |  Zbytečný bytí
Sedím si ve vaně a přemýšlím. Chtěla jsem tento blog udělat hezčím místem, sdílet tu svoje nápady, názory a poznatky z centra dění jenže to nedokážu. A proč? Protože ani v mojí hlavě to není hezké. Celý prodloužený víkend jsem se učila na písemku, kterou mám ve výsledku za pět a to mě naštvalo. Celou tu dobu mi v hlavě zněla slova otce, jak říká, že to nedokážu a nedivil by se, kdyby mě vyrazili. Řekl mi to v létě, když jsem dělala práce na reparát. Znělo mi to v hlavě a já se nesoustředila. Ale doma jsem to uměla, ale teď je to jedno. Už. Moje žena podotkla, že jsem byla pořád na facebooku. Byl to jen messenger a odepisovala jsem jen jí, protože jinak bych se zbláznila ze samoty. Občas jí toho chci tolik říct, ale bojím se. Otevírám se hodně lidem a to mě potom ničí, ale jí se úplně otevřít nedokážu. Zabralo by to hodiny a já bych tam jen seděla a brečela. Nechci, aby mě někdo viděl plakat. Cítila bych se slabá, slabší než jsem. A ani nevím jestli chci, aby to věděla. Dostat se do mojí hlavy je za trest. Za modrýma očima je peklo, věřte mi, vlastním ho. Na internetu překypuji sebevědomím, jsem bezcitný, namyšlený a arogantní parchant. Chci tak být viděna, aby mi nikdo už nemohl více ublížit. Když se mě někdo zeptá jak se mám, řeknu, že jsem jen unavená. Ano, unavená z neustáleho snažení se, unavená z lidí, unavená ze života, unavená ze všeho. Potřebuji, aby mě někdo vyslechl. Ani můj nejlepší přítel není na tom internetu, abych se mu mohla vypsat. On jediný byl schopný moje kecy poslouhat hodiny. Zná mě i od dob, co jsem byla snílek a dokázal mi pomoci z každé mé potíže. Jsem unavená. Je pozdě večer a já se nedokážu soustředit. Mám pocit jako by moje srdce bylo z papíru a všichni okolo si hráli se zápalkami. Mám pocit jako by se mi pod nohama rozpadaly kusy ledu a já padala do vody, topila se a mohla vidět jak voda navrchu zase zamrzá. Jsem schoulená v klubíčku v horké vodě. Jak se asi lidé cítí v mé přítomnosti? Nikdy nebudu pro nikoho dobrá. Dyonýsios je v překladu božské dítě. Řídila jsm se tím, že božské ditě vždycky všechno zvládne, vysoké ego a všechno. Pravdou je, že vysoké ego nemám. Schovávám za to svůj strach a už vůbec nejsem božské dítě. Každý den vstávám s nechutí, že půjdu zase do školy, potkám ty stejné lidi ve škole, po cestě, na ulici. Všichni budeme mít ten stejný výraz, který nebude nic říkat, ale kolik z nás opravdu ukáže jak se cítí? Cítím se mizerně. Na tohle ani vypsání nepomůže. Potřebuji, aby mi někdo odpověděl. Jenomže nevím, komu se svěřit můžu a komu ne. Polovina lidí se bude těšit z toho, že mám problémy, a ta druhá neví, kdo jsem a nebude je to zajímat. Oči se mi podlévají slzami a nehty se mi zarývají do kůže. Proč to tak moc bolí? Mám pocit, že pokaždé, když se snažím něco zlepšít, změnit, že všechno pokazím ještě víc. Nejlepší co můžeš člověku říct je to, že má super život. Nikdy to nikomu neříkejte, protože nevíte co zažil, čím si prošel, co ho trápí. Mám v hlavě tolik zamotaných nití z myšlenek, ale nedokážu je rozmotat. Přemýšlím co psát. jakého břemene se potřebuji zbavit. Když nad tím tak přemýšlím, rodiny se nezbavím. To je moje největší břemeno. To je moje malá černá kotvička, která mě tahá do hlubin oceánu. Nepodporuje mě, nedohlíží na mě, ignoruje mě, málo kdy spolu mluvíme. Rodina, se kterou se stýkám denně je můj bratr s jeho dívkou. A to je akorát pozdravení, když se vrátím ze školy. Vždycky mi zavolá na mobil, že jsem ve vaně moc dlouho ať už vylezu nebo mi napíše na facebook jestli náhodou nemáme vajíčka. Konverzace jako prase. Budu to tu tak nějak končit všechno s tím internetem. Nevím jak to budu dávat bez blogu, kde se vypisuji. Bez skypu, kde slyším hlasy svých přátel a to mi lepší náladu. Bez facebooku, který je asi jediný můj pořádný kontakt s okolním světem a hlavně bez tumblr, kde gify a obrázky vyjadřují více než bych byla schopna napsat nebo zrýmovat. Pochybuji, že to sem někdo chodí pravidelně číst nebo tak něco, ale každopádně děkuji každému, kdo čte moje myšlenky, nakukuje do mojí hlavy a nesoudí. Tak jak se bojím lidí a nemám je ráda Vás všechny anonymy za druhou obrazovkou zbožňuji.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama