Malý blázen za noci.

9. dubna 2015 v 8:36 | Yüsu |  Zbytečný bytí
Tři možnosti. Představte si, že člověk, který měl vždycky hluboko do kapsy, Vám řekne, že nemá moc peněz. Řekne Vám, že svoje rozhodnutí musíte přehodit úplně naruby, protože by ho to zničilo. Vy ale víte, že peníze má, ale víte to z části kvůli vlastnímu přesvědčení a zkušenostem a z části, protože Vám to řekla další notorická lhářka. Nebo můžete své obvinění stáhnout. Jenže Vy nemůžete, protože jste něco podepsali a víte co, ale děláte debila, protože je to pro Vás emocionálně jednodušší. Nebo se k němu můžete nastěhovat. Jenže Vy nechcete ani jedno, protože Vás to svazuje na místě. Je to jako kotva tahajíc Vás do hlubin moří. Logicky si jedno vybrat musíte, protože na tom závisí zbytek Vašeho života, ale nemůžete se rozhodnout. Ať vyberete cokoliv, jeden skončí raněn a Vy budete na vině. Poslouchala jsem to co vždycky. Ano jedla jsem, ve škole není nic nového, ano vím soud. To už nikoho nezajímá jak mi je? Nejvíce vtipné na tom všem je, že každý z nich vykládá příběhy po svém. A potom přijde nějaká šmelinda, že mám rozsvítit oči-jak se říká, a nemám býti zaslepená. Na mém místě by byl i slepý slepějším. Cítím se jako pytlík peněz, najednou mě každý potřebuje na své straně, aby z toho něco měl. Zvláštní, že po mě ani očkem nehodili dokud jsme nebyli tady. Víte, ono je přece normální, že se dítě vrací ze školy s pláčem, že tam znovu nejde. Je na denním pořádku, aby dítě sedělo celé dny doma zavřené v pokoji. Pro ně asi ano. Proč jsou lidé tak sobečtí? Hned co jsem od něj odešla jsem utíkala ven. Procházka. Otravovala jsem svou ženu zprávami o tom jak se cítím a podobně. Docela ji lituji. Když jsem obešla sídliště tak třikrát usadila jsem se na jednom dětském hřišti, kde jsem si jako dítě hrávala. To jsem ještě věřila na šťastné konce a smála se na celé kolo. Nesnáším, když právě dopláču a potom jenom sedím jako prázdná, vyčerpaná schránka bez citů někde na zemi. Když jsem si zazpívala pár písniček o lásce a začala šílet, nevěděla jsem co dřív. Něco zničit? Zapálit? Vyzvonit někoho? Obejít auto klíčem? Napadalo mě všechno tohle a já byla tak vymetá, že jsem to chtěla udělat. Zavolala mi žena a já se to bála zvednout. Ještě jsem s nikým nemluvila, když brečím. Je to divné. Naštěstí jsme se nebavili o tomto, ale o normálních věcech, což bylo přesně to co jsem potřebovala. Je úžasná. Mám jim to říct?, ale co? Jak se cítím? Nikdy mě neposlouchali tak proč by se to najednou mělo měnit? Nakráčím si do soudní síně a potopím je oba. Ale jak se znám tak možná akorát se schoulím do šnečí úlitky, přečkám to uvnitř dokud nebudu mít klid. Vždyť to je to, co chci. Klid.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama