Tisíc věcí.

7. března 2015 v 22:00 | Yüsu |  Zbytečný bytí
Mám tisíce věcí, o kterých si budu myslet, že si je nezasloužím, protože jsem dobrým člověkem. Mám to za to, že jsem někomu ublížila, ale nepamatuji si to. Možná nechci. Možná to přemazaly daleko horší věci. Sedím na svém oblíbeném místě a píšu. Dívám se na hvězdy a doufám, že mě nikdo nenajde, protože nevím kam bych utíkala. ani nevím, jestli bych utíkala. Naposledy jsem tu byla před třemi týdny a cítila se jako hadra, s kterou si můžete doma vytřít podlahu. Je půl osmé a já vzpomínám jak jsem proklínala Boha, na kterého nevěřím za věci, které se mě netýkají. Jak jsem tu plakala za lidi, které ani neznám jen proto, že se jim dějí špatné věci. Mrzí mě spousta věcí. Proč si lidé ubližují? Vím, že věci nejsou věčné a napořád netrvá. Ale vím, že takhle se napořád budu cítit. Jako kus ničeho pohozený u cesty. Když jsem tu byla naposledy chtěla jsem skočit do té řeky. Je studená a já neumím plavat. Sedím tu s mobilem a přemýšlím, zapisuji si to. Proč se cítím takhle? Takové to je. Vzbudím se v pohodě, ale pak si uvědomím co mě čeká a je mi zase mizerně. Nenuťte mě si vybírat. Je tu bolest. Je ohromných rozměrů a je ve mě. Pro mě štěstí nepřijde, ale prosím, aby ho ostatní měli. Aby se lidé uzdravili ze závažných nemocí a mohli se vrátit domů k někomu, kdo na ně čeká. Na mě už nic nečeká. Nějaký kamarád by se našel, ale nevím, když na mě nečeká nikdo doma. Chtěla bych, aby tu teď se mnou někdo byl a byl ochotný obejmout tuhle plakající obludu. Až půjdu domů, nikoho venku nepotkám. Doma nikdo nebude, kdo by se o mě bál. Takové to je. Každý brečí a nasazuje falešný úsměv, když musí. Také to dělám. Vlastně každý den.
Dokud jsme byli ještě všichni pohromadě, nebolely některé věci tolik nebo jsem je přecházela úplně, nebyl čas na pláč. Mohla jsem být přes den ten nejveseleší člověk, kterého potkáte na chodbě a všem dodává úsměv, aniž by někdo něco poznal. Pak jsme šli sem. Ten půlrok utekl mrknutím oka a já se bojím co bude další. Proč některé věci tolik bolí a proč, když někomu řeknete, že jste v pohodě tak to přejdou a berou to tak, že vážně v pohodě jste? Mělo by to být všechno lepší. Říkám si každý den. Potřebuju obejmout nejméně na hodinu. Dneska už věci nedávám. Proč se mnou některé věci hýbou více, než jiné? Přitom některé jsou více bolestné. Byla jsem připravená spadnout a nevstát, jenže pokaždé co spadnu mám energii vstát a já ji nechci. Proč ji nemůže dostat někdo, kdo má něco, co ho tu drží? Možná také mám, ale nenacházím to.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama