Kulatá

23. června 2017 v 4:08 | Yüsu
Sedím tu, dělám jí prezentaci do dějin umění a čtu si ten poslední článek. Pláču. Proč ale? Nevím. Pár dní zpět jsem se s kolegy z práce nafetovala v mým oblíbeným baru a seděla tam až do sedmi do rána, zbytek dopoledne strávila v parku a před dvanáctou dorazila domů, abych mohla být ve čtyři zase v práci. Přitom všem jsem tak okrajově na všechny směry začala plácat něco o lásce a citu. Jí. Když jsme se na druhý den viděly a chovaly se k sobě naprosto stejně, osmutněla jsem. Proč? Bolelo to. Proč? Co jsem měla čekat? Že mi má kamarádka, která tvrdí- ač tak tedy nevypadá, že je heterosexuál skočí kolem krku? Nah.

V neděli jsem se nafetovala zase, protože párty jakože dobrá, a začala jsem ve vší svý nechutný, upocený kuráži žvátlat něco o tom, že bych ji ráda za ženu. Po tom, kdy napsala pár slohovek, o kterých mě všichni přesvědčovali, že je jasná, jsem zmateně začala utíkat do koutu. Po mojí docela přímý otázce, kdy už jsem začínala sebe samotnou docela znát jsem dostala omluvu, že neumí nic napsat nezmateně a ano. Ani jsem se nehla z místa. V podprsence a domácích legínách jsem ležela hlavou opřenou kamarádovi o pas, a dva spolupracovníci okupovali svoje místa. Po probuzení jsem se s ní chtěla rozejít. Nikdy mi nebylo divněji. Vždyť jsem to chtěla, nebo ne? Zaťala jsem zuby, až jsme se v úterý viděly. Člověk to nějak překousne a jde s proudem, což. Nic se nezměnilo. Bavíme se stejně, pořád jsme kámo a brácho, čehož jsem se se svojí bývalou přítelkyní nezbavila ani po skoro dvou letech vztahu, ale to ničemu nevadí, nebo ano? Jak na tom tedy jsme? Mám ji plnou hlavu, člověk, aby se divil, že ano?

Help me, I'm falling.
 

Cítím, necítím,růže s trním, bez trní.

16. května 2017 v 23:33 | Yüsu
Měly jsme spolu něco. S dívkou, která mi v mém prváku na střední připadala tak nádherná, až jsem svůj cit vyměnila za jinou, tu která otřásla mým světem, a odešla pryč. Tu, se kterou nás zase cesty spojily na rozcestí, aniž bychom věděly, proč. Kdo je? Sama to neví. Marně doufám, že to jednou vědět bude, že třeba se rozhodne obléct duhové tričko a otočí se na mě, ale kdo ví? Neumím psát, mám těžkej přepal a právě jsem po cestě domů potkala muže, který její nikdy nebude. Proč by měl? S takovým chováním by ani neměl mít povolení to přiznat nahlas. Vlastně já taky ne, ale přiznávám to. Ten kamarád, co Vás chápe, ví jak se cítíte, neodsoudí Vás za nic, když pláčete, nebo proč. Ten kamarád, co Vás políbí. A Vám to všechno dohromady zapadne jako puzzle. Vy jen netvrdíte svým přátelům to, že si s ní začnete jako nadržené hovado proto, že by Vás rozchod nějak poznamenal, ale Vy to tvrdíte, protože něco cítíte. Je to tak příjemné, až to bolí. Co by se stalo, kdyby za zvuků hudby nezvracela pod sebe? Došly bychom ke mě? Jaké by to bylo ráno? Možná bych se po tom chovala jinak, hlavně, když nevím, kdo vlastně je? Vím jaká je, ale kdo je?
Nemůžu tu sedět a představovat si, jak reagovala na mé doteky, jak odháněla všechny muže, kteří se s námi snažili navázat kontakt. Kdo je? Nemůžu tu sedět a přemýšlet nad člověkem, který je sám rád, nad člověkem, který je mi přítelem, nad člověkem, který to vůbec nemusí cítit jako já a nad člověkem, pro kterého můžu být jen pouhým utvrzením v tom, že přes žen to nejede. Snažím se působit dominantě a nalákat ji do svých sítí, ale kdyby došlo na lámání chleba, tak bych zakvokala a ještě by byla ona ta lepší. Což už právě vyplívá z toho, že mi dala pusu na základě snu, který jsem si vymyslela jen proto, že vím, že nad tím bude přemýšlet, ačkoliv je to manipulování, zase takovou vinu necítím. Cítím radost. Tu zasranou euforii, která se za mnou vláčí jako magnet a lepí se mi na duši. Otázkou mi neustále zní- chtěla mi ji dát sama od sebe?, viděla, že se to snažím udělat o samýho začátku, ale nedokážu to?, Přemýšlela nad tím na základě snu? Chce se jen přesvědčit o tom, že je na muže? Nevím. Je nádherná. I přes to, že jí věčně nevidíš do očí přes to hnízdo nebo přes to, že jsou permanentně červené a přivřené. Kdo jsi? Nechci tlačit na pilu, protože bych měla výčitky, nechci ti být zkouškou ani zvědavostí, chci ti být mnou. Ptám se pořád sama sebe, kdo je? Máš tu nedopitý pití, který čeká na tebe. Kdo jsi? A proč tě tu nemám? Kdo jsi? Čím mi hodláš být? Jak se k tomu postavit? Kdo jsi?

Ach, pojďme ke mně domů to zjistit. Pojďme pod deku, abych tě mohla držet ve svém objetí. Pojďme předstírat nezájem o svět, dívat se sobě do očí, pojďme řvát vlastní jména z postele v mým pokoji. Pojďme bejt my. Ach. Jak perverzní je má mysl, ale kdo mě zastaví? Ty? Kdo vlastně jsi? Ach.

Pán po nocích bdící

27. prosince 2016 v 4:12 | Yüsu |  Pofidérní básně
Pane, jste zasněný moc,
Nač stále myslíte?
Vždyť už je noc,
Proč tolik bdíte?

Ach děvče, mám ji na mysli,
Tu, o které jsem mluvil,
Má mysl si ji syslí,
I, kdo by se divil?

Pokud na ni tolik myslíte,
Měl byste za ní jít,
V noci vůbec nespíte,
Měl byste ji mít.

To není tak lehké,
To se nedá jen tak,
Všechno je křehké,
Jenom na omak.

Ale Pane, vždyť Vás to ničí,
Vy v noci nespíte, trpíte,
Emoce z Vás přímo syčí,
Vždyť Vy musíte..

Panenko, já nemusím nic,
Já nebyl ten, kdo nechal jít,
Ač bych chtěl sebevíc,
Vedle ní snít.

Takže jen čekáte?
Na další dny?
Co když šance nemáte?
A zbudou Vám sny?

Zbylo mi jich dost,
Svět se kolem ní točí,
Mám z ní jen kost,
Tam to, ale končí.
 


Dívenka a Pán

8. prosince 2016 v 23:42 | Yüsu |  Pofidérní básně
Pane poslyšte, můžu se Vás na něco zeptat?
Můžu mít na Vás otázku?
Nechci Vás však nijak zdeptat,
Ale měl jste někdy rád nějakou krásku?

Kdyby jen rád, má milá,
Byla hodna mojí lásky,
Nádherná, spanilá,
Já trhal jí sedmikrásky.

A proč jste přestal?
Smím-li se ptát,
Lásky cit Vás zdeptal?
Nebo Vám jej nikdo nechtěl dát?

Což o to, ona chtěla,
Jen se mi zdá,
Že nevěděla,
A pak to tak dopadá.

A Vy jste ji miloval?
Tu onu dívku?
Nebo ji jen potřeboval?
Na chvilinku?

Od první chvíle, co jsem ji zřel,
Miloval jsem tu dívku krásnou,
A ač jsem to neuměl,
Viděl jsem ji dokonalou.

A něco se změnilo?
Po té dlouhé době?
Citu snad ubylo?
A oddáváte se sobě?

To bych neřekl, nikoliv,
Já stále toužím být s ní,
Budu pro ni čímkoliv,
Do konce svých dní.

Chtěla jsem být upřímná, ale pak jsem se rozplakala

2. prosince 2016 v 0:51 | Yüsu |  A tak jsi přišla
Dobře, tohle bude to nejupřímnější, co jsem ti kdy napsala. Když jsme spolu začaly chodit, pro tebe to bylo nic, další holka na seznam, ale já byla vyděšená. Uvědomovala jsem si vnitřně, že nacházím ženy hezkými, a že mě k tobě váže nějaký cit, ale málo jsem věděla, jak silný je. Když jsem tě viděla poprvé, snažila jsem se vypadat hezky, nevyšilovat a hlavně mluvit. Vlastně jsi mě docela vyděsila i ty samotná svým vzhledem a svou první expresí. Teď jsem si ten den vybavila a začala jsem plakat. Poslouchám tu starou Avril Lavigne a je mi špatně z duše. Měla jsem na sobě Van Gogh, starry night sukni, černý korzet nad pupík, černé legíny, můj tenkrát nový černobílý svetr z Francie s balbulkami, krátké vlasy na Cruellu De Vill, ale ta jedna půlka byla spíš zelená, než bílá, a také klobouček s ouškama v černé barvě. Taktéž svůj deštník a kočičí batůžek. A gepardí tenisky, ze kterých mám teď už jen odpad. Ty jsi na sobě měla fialovou paruku s krátkým sestřihem. Měla být původně na tu postavu z Kuroko no Basuke, ale vykašlala ses na to. Měla jsi na sobě bíločerné creepers, černé rifle, ty fialkové šaty s potiskem dobrot s očima z Kawaiibunny nebo jak ta stránka vlastně je a chlupatou, medvědí mikinu s ušima v takové prapodivné zelenavé barvě a spodek měla o pár odstínů tmavší. A nesmím zapomenout ten zářivě, neonově žlutý batoh pocákaný krví s nápisem zombie cosi. Šly jsme na bubble tea, nevěděly jsme kam vlastně jít. Pamatuji si, že jsem tvrdila, jak miluji tapioku a přitom jsem ji nikdy neměla, ale měla jsi ji ráda ty. A teď ji mám ráda i já, vidíš, zase taková lež to nebyla.
Vím, že jsme stály u obchodu a ty jsi kouřila červené Viceroyky a já byla zmatená. Stála jsem tam s člověkem, kterého neznám, budu u něj spát a nevím, kde to je, taktéž ten člověk kouří, čemuž jsem se vždy vyhýbala a do tvého oblečení bych se vešla dvakrát a to mě popravdě děsilo. Taky mi spadly ty sušenky, co jsem ti měla dovést a já se snažila, aby alespoň dort neletěl. Donutila jsi mě pokleknout jako omluvu a já věděla, že se teď a tady s tebou rozejít nemůžu. Měla jsem tak smíšené pocity ze sebe, z tebe, že jsem nevěděla, co dělat. Šly jsme do kavárny a ty jsi tvrdila, že se ti líbí mé bambule na svetru, že mě za to alespoň můžeš přitahovat k sobě a já měla pocit, že mi srdce vyletí z těla a rozplácne se o protější zeď, jak tlouklo silně. Já se ze samé nervozity zasekla na facebooku a lajkovala všechno, protože jsem nevěděla, co dělat jiného. Řekla jsi, že si už nebudeš vážit mých lajků a já pronesla, že můžeš, že to dělám, když se nudím a tebe to urazilo. Začala ses mě ptát, zda-li se nudím a já začala zmatkovat a říkat, že ne, neb to bylo lepší, než přiznat, že se stydím a bylo to na mě určitě vidět, neb ses smála. Nevěděla jsem, jak vypadáš, ale ten úsměv byl tak nádherný. Já nemůžu. Nějakou záhadou jsme došly k nějakému vietnamci do krámku a ty sis tam něco kupovala. A potom jsi mi koupila korunku na Hizakiho, kterou jsem ve výsledku stejně nepoužila, neb jsme na ni vždy zapomněly. Chtěla jsi po mě pusu na tvář, nastavila si ji a poklepala prstem. Věděla jsem, že zda-li chci s tebou opravdu chodit, že tohle k tomu patří. Byla jsem vyděšená, zmatená, styděla jsem se, ale namlouvala jsem si, že to teď musím udělat, nebo k tomu už nikdy nedojde. Když jsem ti ji dala, ty ses otočila a naše rty se dotkly. Přísahám, že jsem se chtěla do země propadnout, cítila jsem se zrazená a docela trapně za sebe samotnou, neb je mi jasné, že jsem vypadala jako rajče. Proč to tak bolí? Že ani na ty zatracený písmenka nevidím. Zbytek bych věděla taky, jako když jsem si začala utírat ruku do sukně, neb byla zpocená a já si chtěla s tvojí babičkou potřást. Měla jsem tu ženu ráda, byla to největší frajerka. Vlastně pořád mám, je to divný? A pak už se to jenom vezlo.
Upřímně řečeno. Po první konverzaci jsem o tobě chtěla vědět nejvíc, co to jen jde. Hodlám tvrdit, že jsi mi hned padla do oka. Taky si teď vybavuji, jak jsme měly vystoupit v Chrudimi z vlaku, ale nějakým lidem nešly otevřít dveře a ty jsi po nich začala řvát, že jsou neschopní a já nevěděla, co si myslet. Teď už to vím. Jsi ten nejvíce vychovaný člověk, kterého znám. Občas i já jsem se vedle tebe cítila jako hulvát a to hrdě tvrdím, že jsem hezky vychovaná. Ach bože, kdybys jen věděla, jak moc tě vlastně miluji. Často nad tím přemýšlím a hledám na tobě chyby, které by mě zbavily toho pocitu, ale vždy, když najdu novou tak mě to jen utvrdí v tom, co k tobě cítím. Cítím se tak bezradná. Vždycky jsem se po tvém boku cítila jako doma. Jako ztracený cestovatel, který konečně našel cestu domů a tak nějak podobně. Tam, kde já v sobě viděla jen prázdné chodby jsi ty dokázala vidět muzea a to ti nikdy nemůžu jen tak zapomenout. Moc dobře víš, že jsem si několikrát sáhla na život a jak to mám, když mě lidi opouštějí, ale kvůli tobě jsem si řekla, že budu žít. Ale je to tak těžké. Možná si to těžké dělám sama, ale nejde to jinak. Stačí jedna myšlenka, jedna písnička, jedno místo, fotka nebo jedno naprosté cokoliv a je to se mnou zrádný. Chtěla jsem se s tebou rozejít několikrát, neb jsem věděla, že ty se jednou rozejdeš se mnou kvůli tomu jaká jsem, ale představa toho, že budu bez tebe mě ničila víc. Tak moc mě bolela představa toho, že budu muset nechat odejít tvoji ruku a už nikdy ji nechytit. A je to pravda, bolí to. Kdybys jen měla představu. Možná máš, ale těžko říct, víme o svých pocitech toho tak málo. A já, která vyčkávám a dávám ti ten čas, se v tom času utápím, zatím co se mi ty vzdaluješ na jiný ostrov. Ale mě je to jedno a nadále naivně sečkávám.
Když jsem zjistila, že tě sem přijali, začala jsem hledat brigádu, neb jsem věděla, že budeš pořád chtít něco podnikat a já na to nebudu mít peníze. To bylo to, co jsem měla v plánu. Taky jsem se ti dívala po bytech, neb mi bylo jasné, že na koleji nezůstaneš dlouho. Víš, vím, jaká jsem moc dobře. Jsem chaos, čistá spontánnost, děsná naivita, jsem spratek a zatracenec čekající na porážku. A ač ty sama na tom nejsi o moc lépe, vždycky jsem tě viděla jako dokonalou. Poslední dobou se mi jevíš docela namyšlenou a to mě upřímně mrzí, ale doufám, že nezapomínáš na to, kdo tě viděl, i když jsi byla neviditelná. Teď se na tebe sice každý kouká, ale řekni mi, koukali se na tebe i tenkrát, když jsi měla svoji velkou váhu? Zajímala si je? Odpovím ti, chceš? Nezajímala. Přehlíželi tě a nenapadlo je, že by s tebou mohli něco mít, zatímco já byla šťastná už jen za to, že tam někde poleháváš, jsi šťastná a chodíš se mnou.
Se mnou je to tak, že si nikdy nedělám z ničeho dlouho velkou hlavu, jsem vysmátá a ani na to vlastně nemyslím, ale na tebe pro změnu myslím neustále, a ač se ten pocit naprostý zamilovanosti snažím pohřbít, vždycky se vyhrabe a připomene se mi, neb čeká, že by ses snad mohla i vrátit. Kolik nocí jsem tajně proplakala pro to, abys byla moje, kolik jsem jich prosnila teď, aby ses mi navrátila. Nedokážu tě nechat jen tak odejít.
Ještě pořád nemám žádné plány, neb jsem teprve ve třetím ročníku a maturita je v nedohlednu, zásadně nepřemýšlím nad budoucností, neb bych se v tom ztratila natolik, že bych nebyla schopna si užít přítomnost, ale kvůli tobě jsem nad ní přemýšlela docela často. Ta představa, že bych ti každý den říkala, jak jsi krásná, i když budeš v depresi ze svých vrásek, ze kterých máš tolik strach, že bych koukala na ty asijský parchanty běhající nám po zahrádce se psem, všechno je to tak moc krásný až mi to uteklo. Já už ani nevím, co mám psát, už to píšu tři dny a ne a ne to dopsat, neb se vždycky rozbrečím a nedokopu se k tomu připsat další větu. Nejsi má první láska, bylo jich mnoho, které mi zlomily srdce, ale jsi ta, která bolela nejvíc. Nebudu lhát, mám hodně zájemců, mužů i žen, ale nikdo z nich není ty, na každém mi něco vadí.

Všímám si, že docela kašleš na školu, což je jeden z mnoha důvodů, proč jsem dostala kopačky, taky prodáváš všechno, co najdeš, ač máš věcí po málu a stabilní práci a jak tě znám, tak na domov kašleš tak jako tak, neb se ti nechce. Mrzí mě to. Mrzí mě, že ty můžeš dělat, co se ti chce, ale já kvůli tomu musela odejít. Už je to tu zase, ten pocit, že to nedokážu dopsat. Mám na obličeji zbytky dnešního líčení a mám to rozteklé až na krk, mám klávesnici jako bych na ni něco vylila a nevím, co dělám. Vím jen, že nehledě na všechno jsem do tebe pořád zamilovaná jako bys ani nikdy neodešla. Nedokážu to dopsat, vyčerpává mě to a moje slzné kanálky jsou vyschlé jako africká řeka. Asi bych to tímto ukončila, neb samo o sobě už to vydá za román a ty si to stejně nikdy nepřečteš. Doufám, že jednou budeš šťastná, a najdeš někoho, koho budeš schopná milovat, když jsem to nemohla být já.

Křehká a sebevědomá

25. listopadu 2016 v 20:16 | Yüsu |  Lhostejný texty navždycky bez hudby
Byla jsi jako hroch,
Hroch vypuštěný z klece,
Chtěla jsi býti hoch,
I mě líbila ses přece.

Najednou nám ale zapomínáš,
A miluješ se více, než bys měla,
Snad jednou zavzpomínáš,
I kdybys občas nevěděla.


Musí ti to býti jasné,
Že jinak se to nestane,
Pro tebe nic nesvítí teď jasně,
Ona karma tě dostane.


Do mých květů zamilovala ses,
To krásný loňský jaro,
Druhého podzimu dočkala ses,
A mým kořenům pár květů scházelo.

Najednou si je viděla,
Ty moje prázdné kořeny,
Touha se v tobě probudila,
Touha býti bez ženy.

Můj byt je bez tebe prázdný,
A smutno mi je vlastně taky,
Netušíš jak je tohle město zrádný,
Mám o tebe velký strachy.

Chci jen, abys věděla,
Že jsem tu vždycky pro tebe,
Budu ti dělat anděla,
Srdce vyrvu ze sebe.

Do mých květů zamilovala ses,
To krásný loňský jaro,
Druhého podzimu dočkala ses,
A mým kořenům pár květů scházelo.

Najednou si je viděla,
Ty moje prázdné kořeny,
Touha se v tobě probudila,
Touha býti bez ženy.

Snad pochopíš to jednou,
Že uniklo ti štěstí,
Zalepíš to další, jinou,
Ale ona dá ti pěstí.

Dopij svou kávu,
A schovej si mobil,
Nedělej ze sebe krávu,
Kdo s tebou by teď chodil?

Do mých květů zamilovala ses,
To krásný loňský jaro,
Druhého podzimu dočkala ses,
A mým kořenům pár květů scházelo.

Najednou si je viděla,
Ty moje prázdné kořeny,
Touha se v tobě probudila,
Touha býti bez ženy.

Stouplo ti sebevědomí,
Lidi od tebe odešli,
Ono je to docela zlý,
Když nový nepřišli.

Začalo to tam,
Kde svět se pořád točí,
Nikdo nesmí býti sám,
A přece to tak vždy končí.

Začalo to tam,
Kde svět se pořád točí,
Nikdo nesmí býti sám,
A přece to tak vždy končí.

A přece to tak vždy končí.

Daniela

25. listopadu 2016 v 20:12 | Yüsu |  Lhostejný texty navždycky bez hudby
Vzpomínám, jako by to bylo včera,
Kdy mě políbila má milá,Daniela
Staly jsme na schodech, u toho krámku,
A ty jsi mi koupila stříbrnou korunku.

Kam to všechno zmizelo,
Pověz mi Danielo.

V hlavě se utápím,
Srdce ti otvírám,
Duševně umiram,
Pusu si zamykám.

Milovala jsem i tvoje tlustý tělo,
Nezapomeň na to, má sladká Danielo,
A ty tvé oči mě porad spoutávají,
A tvé ruce těm mým stále unikají.

Vždyť karty se dají vždycky zvrátit,
A taky osud není nikdy předepsán,
Chybí mi, že jsi me chtěla pořad mlátit,
Mám stale svůj sešit, tebou podepsán.

Snad jen víš, že jsi byla vždycky krásná,
Při komplimentu zářila jako hvězda jasná,
A tak posílám ti amore mio,
Říkám to tobě má křehká Danielo.

Milovala jsem i tvoje tlustý tělo,
Nezapomeň na to, má sladká Danielo,
A ty tvé oči mě porad spoutávají,
A tvé ruce těm mým stále unikají.

Spoutala jsi srdce mé,
Nyní opět rozbité.

Schází mi tvé chyby.

21. listopadu 2016 v 15:24 | Yüsu |  A tak jsi přišla
Dva roky zpět dnešního data jsem byla v lolita šatech s kamarádkou, která měla vlasy jako chaos a hulily jsme. Hulily jsme hodně. A v tom se mě zeptala, zda jsem do tebe zamilovaná. Začala jsem zapírat a chovat se jako pomatený puberťák. Pravda byla taková, že jsem tě milovala hodně, ale to se ani trochu nevyrovná tomu, jak tě miluji dnes. Rok zpět dnešního data jsme šly do gay baru a ty jsi tam neznámému klukovi asi půl hodiny vyprávěla o tom, jak jsem krásná. Cítila jsem se speciální a poprvé v životě důležitá. A dneska máme každá vlastní cestu. Nemůžu mluvit za tebe, ale za sebe samotnou můžu říct, že mě to pořád bolí. V úterý to budou čtyři ubohé týdny a já se nedokážu zbavit myšlenek na tebe. Pořád jsem pro tebe připravená zahodit naprosto všechno, ano až tak ubohá jsem. Vždy, když jsem koukala na hvězdy a přála si štěstí pro jiné za cenu mého vlastního jsem asi netušila, že tu budu sedět uplakaná, ubohá, se srdcem v dlaních a přemýšlet nad tím, zda jsem udělala dobře. Proč jsem se kdy měla zamilovat do tebe? Asi proto, abych se jednou cítila důležitá. S tím jsem měla vždy problém, vybírala jsem si v davu to, co je šťastné samo o sobě. Tvé chyby byly to, co mě každý den přesvědčovalo o tom, proč tě vlastně tolik miluji. A teď mi schází víc, než tvé dobré vlastnosti.

Svatyně mysli

20. listopadu 2016 v 2:31 | Yüsu |  A tak jsi přišla
Sedím doma, na své posteli, a v druhém pokoji probíhá trapná párty, která měla být původně dobrá, ale z 20 lidí se ve výsledku sešli čtyři. Nudím se, jsem ospalá a chce se mi plakat. Hlavně nad tím, že se obě chováme jak malé holčičky na písku, kterým někdo rozšlápnul bábovičku. Já jsem přespříliš plná nenávisti smíchané s láskou, která se ke mně neustále vrací, aniž bych si to přála. A ty se mi vyhýbáš a nemáš zájem o žádný kontakt se mnou a já se ti ani nedivím. Neumím takové věci nést. Zažila jsem toho spoustu, a ty to víš. Ať už to byl jeden z mých trapných pokusů o sebevraždu, ať už to byl ten muž, co se mě snažil uškrtit, nebo cokoliv dalšího, o čem jsem se ti svěřila. Přísahám, že tohle bolelo nejvíc. Nečekala jsem, že to skončí takhle. Kartářka řekla mámě, že po ukončení střední školy za mnou přijde životní šance, a kdybychom byly stále spolu tak bych se jí vzdala pro tebe. A je to pravda. Vzdala bych se pro tebe i toho, kdo jsem, a víš, že to odmítám pro cokoliv udělat. Mrzí mě to.
Tohle město je zrádný a ty jsi příliš naivní a křehká a proto mám o tebe strach. Víš, co mi občas chybí nejvíc? Ta vysoká holka, co měla tak 90 kilo, měla se ráda a dokázala se upřímně smát. Ta, která běhala ve spodním prádle po zahradě a házela po mě vodní balonky. Ta, která se ke mně tiskla, když jsme šly lesem po práci k její chatě. Ta, která za mnou na tajňačku v práci lezla na záchod a dávala mi tolik sladkých polibků, co mohla. Chybí mi ta holka, co se představila mojí mámě s tím, že by potřebovala mastičku na opařenou ruku. Chybí mi ta holka, která se málem rozplakala na svém plese, protože jí to nevycházelo tak jak mělo. Chybí mi ta holka, která mě celý den vodila hrdě po zoo před svojí rodinou. Jako by to bylo včera, kdy jsi mě poprvé nazvala láskou a já nemohla uvěřit tomu, co slyším. Pamatuji si to dokonale. Bylo to 21. listopadu 2015. Poprvé jsme šly do baru mezi všechny ostatní teplé a ty jsi neznámému klukovi asi půl hodiny vykládala o tom, jak jsem krásná. A když jsem tě potom políbila v jednom prapodivném nonstop baru u nás ve městě asi v devět ráno na nos, culila ses tak, jak jsem to u tebe ještě nikdy neviděla. Bože, byla jsi tak nádherná. Já chápu, že jsi teď zhubla, a už máš na lepší, než jsem já, ale stejně nemůžu přestat myslet na minulost. Když jsem ti zpátky řekla, že tě mám ráda, a ty jsi vypadala, že se roztečeš blahem. Když jsme byly nemocné a já byla celou noc vzhůru a dávala na tebe pozor. Všechno mi to tak moc chybí.

Vždycky jsi byla a budeš pro mě nejdůležitější člověk, i když já pro tebe ne. Doufám jen, že to víš. Vždycky jsem tu pro tebe byla i v tom nejhorším, připravená zakročit v jakoukoliv hodinu dne, ale asi jsem to nedávala moc najevo. Třeba jednou pochopíš. Na jednu stranu tě nenávidím a nejraději bych se přidala do tvé nenávistné konverzace bývalých holek, ale na druhou stranu tě nedokážu přestat milovat a musím na to pořád myslet, i když se snažím nedělat to. Zajímá mě, zda-li je to možné, jen tak přestat ze dne na den někoho milovat a vycucat pár důvodů z prstu na svém odchodu. Ale asi ano, neb jsi to dokázala. Víš, co to znamená někoho pozvat na pití? Pozvat ho, neb toho tvora chceš pozvat, i když ti tak stokrát řekl, že to dělat nemáš. Víš co to je být pán vlastní finance? Vydělávat peníze, šetřit si je kupříkladu na byt nebo na řidičák, či auto a mít čistě a jen pouze vlastní peníze. Nepočítají se peníze navíc, o které si zavoláš domů, kdykoliv si koupíš triko a na latté už nezbylo. Víš, jak vypadá člověk, který vstává ráno do práce? V pět vychází z domu, aby tam stihl být na čas, nebo se dostane domů až v devět. Jsou to oddřený peníze. Víš, jak vypadá opěrné rameno? Z jedné strany je to člověk, který se svěřuje a z druhé strany je to člověk, který poslouchá, chápe a pomáhá. Není to o tom mlčet jako hrob, anebo nadávat jiným do chudinky, sněhové vločky a všeho podobně možného. A poslední otázka. Víš, jak vypadá člověk zodpovědný? Chodí do práce, plní si své povinnosti, chodí do školy, věnuje se dostatečně rodině a nevyhýbá se jí. Má pouze vlastní peníze a nepíše si o ně domů. Tento člověk umí nést určitou zodpovědnost za lidi, se kterými se stýká, ví co dělat, když hoří hadr, ví, co znamená škola, ale to ty nejsi. Potřebuješ u sebe člověka, který má určitou zodpovědnost ke škole, ale sama jí nemáš. Když můžeš tak chybíš a zápisky si poté sháníš u lidí, u kterých ani nevíš, jak se jmenují. Je to smutné, že i přes to, že máš práci a nádhernou výplatní pásku musíš ještě psát domů, protože na něco nezbylo. Mrzí mě, že jsi do reálného života naprosto nepoužitelná, přičemž jsi byla tak dospělá a jen o půl roku starší, že mi rozum stál. Byly jsme tak stejný, ale už nejsme. Já jsem víc uzavřená do sebe a vystavuji se více nebezpečí tím, že se snažím potkávat nové lidi a ty se sama touláš nočním městem a ani nevíš, kolik tady čeká nebezpečí. Mrzí mě i věci, které nejsou má chyba a to je špatné. A nejvíc mě mrzí, že už se nemůžeme vídat. A mrzí mě tvé nové městské já. To přehnaně sebevědomé, to, které si myslí, že je chytré, to, které se považuje za populární, to, které ani není schopné mluvit se svojí rodinou a to, které ani o volném víkendu není schopné zajet domů. Neustále přemýšlím, prč tě vlastně ještě pořád tak hluboce miluji, ale pak mi dochází, že je to proto, že ty jsi ty.

Sebevědomá a křehká

12. listopadu 2016 v 0:17 | Yüsu |  Pofidérní básně
Byla jsi jako hroch,
Hroch vypuštěný z klece,
Chtěla jsi býti hoch,
I mě líbila ses přece.

Najednou nám ale zapomínáš,
A miluješ se více, než bys měla,
Snad jednou zavzpomínáš,
I kdybys občas nevěděla.

Musí ti to býti jasné,
Že jinak se to nestane,
Pro tebe nic nesvítí teď jasně,
Ona karma tě dostane.

Do mých květů zamilovala ses,
To krásný loňský jaro,
Druhého podzimu dočkala ses,
A mým kořenům pár květů scházelo.

Najednou si je viděla,
Ty moje prázdné kořeny,
Touha se v tobě probudila,
Touha býti bez ženy.

Můj byt je bez tebe prázdný,
A smutno mi je vlastně taky,
Netušíš jak je tohle město zrádný,
Mám o tebe velký strachy.

Chci jen, abys věděla,
Že jsem tu vždycky pro tebe,
Budu ti dělat anděla,
Srdce vyrvu ze sebe.

Snad pochopíš to jednou,
Že uniklo ti štěstí,
Zalepíš to další, jinou,
Ale ona dá ti pěstí.

Dopij svou kávu,
A schovej si mobil,
Nedělej ze sebe krávu,
Kdo s tebou by teď chodil?

Stouplo ti sebevědomí,
Lidi od tebe odešli,
Ono je to docela zlý,
Když nový nepřišli.

Začalo to tam,
Kde svět se pořád točí,
Nikdo nesmí býti sám,
A přece to tak vždy končí.